Vicis

Já,
tvůj pán a král,
vladař veliký, 
co hledá čestné vladyky. 

Ty,
dcera a služka,
otrokyně svobody,
ani mince nezbyla z té dohody,

On,
mladík a snář,
chlebodárce i prostý lhář,
tak chřadnou kosti jeho,
když usíná lidská tvář.

Ona,
zrádkyně a zrůda,
stvůra dosytosti,
příčina mé zvědavosti.

My,
jeden, jako druhý,
strůjci osudu svého,
s předsudky pro druhého.

Každý,
naplnit svůj měšec chce,
On, ona, oni? Kdo? 
To mi jedno je.

Jen Já,
a prostý chtíč přicházeje,
majetek a tužby pro zloděje,
Kdož spatří vás, moji dnové,
kdy ideje jsem měl snové.

Vy,
jen cestou a špínou,
jíž užíváno jest,
bych získati moh dobrou zvěst.

Osud, 
jen vír smrtí a zvrhlých tužeb,
jak věrný sluha do mých služeb,
já jen pán, co lační po něm,
však jezdec stává se teď koněm.

Oni,
oči lačnící a zrádné,
s křivdou sledují můj pád,
pak temno přijde a s ním i chlad.

Balada,
jen zlomek časů,
kdy každý hledal těch svých klasů,
srdce jen s jizvou zůstává,
a každé Já se mění a nastává,

Čas,
příležitost a nutnost,
pán změn, kdy já,
se mění v ty.

(pozn. autora: vicis=změna podle latinského internetového slovníku:)