Já, tvůj pán a král, vladař veliký, co hledá čestné vladyky.
Ty, dcera a služka, otrokyně svobody, ani mince nezbyla z té dohody,
On, mladík a snář, chlebodárce i prostý lhář, tak chřadnou kosti jeho, když usíná lidská tvář.
Ona, zrádkyně a zrůda, stvůra dosytosti, příčina mé zvědavosti.
My, jeden, jako druhý, strůjci osudu svého, s předsudky pro druhého.
Každý, naplnit svůj měšec chce, On, ona, oni? Kdo? To mi jedno je.
Jen Já, a prostý chtíč přicházeje, majetek a tužby pro zloděje, Kdož spatří vás, moji dnové, kdy ideje jsem měl snové.
Vy, jen cestou a špínou, jíž užíváno jest, bych získati moh dobrou zvěst.
Osud, jen vír smrtí a zvrhlých tužeb, jak věrný sluha do mých služeb, já jen pán, co lační po něm, však jezdec stává se teď koněm.
Oni, oči lačnící a zrádné, s křivdou sledují můj pád, pak temno přijde a s ním i chlad.
Balada, jen zlomek časů, kdy každý hledal těch svých klasů, srdce jen s jizvou zůstává, a každé Já se mění a nastává,
Čas, příležitost a nutnost, pán změn, kdy já, se mění v ty.
(pozn. autora: vicis=změna podle latinského internetového slovníku:)
|
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.